Materiál : Ag 999

Hmotnost : 42 g

Průměr : 50 mm

Provedení : proof

Hrana : hladká

Náklad : 500 ks

Autor : Miroslava Česlová, DiS.

Rytecké úpravy : Lubomír Lietava

Emise : duben 2010

Ražba : Česká Mincovna

Bohumil Kubišta

(21. srpna 1884 Vlčkovice u Hradce Králové – 27. listopadu 1918 Praha), byl český malíř, grafik a výtvarný teoretik.

    Byl nemanželským synem z chudé venkovské rodiny, proto cestu k umění neměl snadnou, ale prosadil si ji. Bohumil Kubišta od roku 1903 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, už následující rok přešel na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vlaho Bukovace. Ani zde dlouho nevydržel a z akademie odešel. Krátce cestoval do Florencie a do Paříže.

    Výrazně se ho dotkla Munchova výstava v roce 1905 a v období 1905–1907 přecházel od akademického postimpresionismu k expresionismu (Autoportrét v haveloku, Hráči, Cestující třetí třídy). Zúčastnil se obou výstav Osmy v letech 1907–1908. Jako myšlenkově důsledná a teoreticky založená osobnost se stal neoficiálním mluvčím Osmy, obhajoval nové pojetí umění ve výtvarných referátech i zásadních teoretických úvahách o tehdejší kultuře. „Význam barvy vězí v tom, že má skutečně vlastnost nejen harmonickou, ale opravdové mystické symboliky“ napsal Janu Zrzavému v roce 1915. Byl přesvědčen, že moderní umění je založeno na principu „pochopit a naplnit zákon“ stejně jako historické slohy. Studoval teorii barev (např. kontrast červené a zelené považoval za střet života a smrti), analyzoval harmonické a kompoziční principy starých i moderních mistrů (El Greco, Eugène Delacroix, Vincent van Gogh, Edvard Munch). Jeho obrazy byly založené na přísném vyvažování jednotlivých formálních prvků, uplatňoval komplementární a simultánní barevné vztahy a kompoziční princip zlatého řezu (Kavárna, Zátiší s lampou).

    Během roku 1910 pomohl v Paříži připravit výstavu Nezávislých a seznámil se s prekubistickými díly Picassa i Braqua. Picasso ale Kubištu nesnášel. Domníval se, že ten po něm opičí. Líbilo se mu jen jeho kubistické jméno - Kubišta.[zdroj?] Po této zkušenosti napsal kubismem okouzlený Kubišta do Prahy: „Nesmíme se zajímat jen o barvu, nýbrž sledovat vše dál.“ Tehdy v Paříži vytvořil první studie a obrazy objektů redukovaných na základní geometrické formy (Kuřák, Zátiší s nálevkou), snažil se spojit principy kubismu i ve figurálních kompozicích (Jaro, Koupání mužů). V roce 1911 byl v kontaktu s Ernstem Ludwigem Kirchnerem a Otto Muellerem ze skupiny Die Brücke. Kolem téhož roku se seznámil s Janem Zrzavým a stal se hostem v umělecké skupině Sursum, která byla ovlivněné okultismem. Tehdy se zabýval i parapsychologii a spiritismem. Ze symbolistního pojetí umění vychází jeho interpretace kubismu. Kubišta ale chápal kubismus jen jako jednu z cest k vyjádření „duchovní podstaty“ moderní doby a na podměty z různých výtvarných směrů reagoval výhradně po svém.

    Z umělců své generace byl nejbíže k futuristickému zachycení pohybu a energie moderní doby. A v roce 1912, tehdy se v Paříži konala první futuristická výstava, už maloval obrazy Vodopád v Alpách a Vlak v horách, kde konfrotuje přírodní síly a moderní techniku. S futurismem souvisejí i některé jeho pozdější obrazy s válečnými motivy: Pobřežní děla v boji s loďstvem (1913) Nálet na Pulju (1914) Během válečných let strávených u slunného Jaderského moře se barevností příblížil sytému fauvismu (Moře, 1913), až obraz Meditace překročil kubismus i fauvismus a dostal se až k pomezí surrealismu.

    Válečné události přivodily Kubištův návrat k dřívějšímu, přísně analytickému stylu (Nálet na Pulju, 1915; Důstojnické zátiší, 1916). Opustil principy analytického i syntetického kubismu, i když využíval geometricky zjednodušených tvarů. Jeho dílo dostalo novou, filosofickou, a přitom smyslově naléhavou podobu. Z existenčních důvodů vstoupil do armády, kde působil jako důstojník dělostřelectva v chorvatské Pulje. Krátce po konci války zemřel na španělskou chřipku.