Zlatý dukát Na Bělehrad - Osudy dobrého vojáka Švejka proof

Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky. Nejsvětější city a zájmy byly včera krásně demonstrovány mrzákem o berlích, kterého stará matička vezla na vozíku pro nemocné. Tento syn českého národa dobrovolně, nedbaje své neduživosti, dal se odvésti na vojnu, aby dal svůj život i statky za svého císaře. A jestli jeho volání „Na Bělehrad!“ mělo tak živý ohlas v pražských ulicích, jest to jen svědectvím, že Pražané skýtají vzorné příklady lásky k vlasti a k panovnickému domu.

Scéna, ve které Josef Švejk na úsvitu první světové války jede k odvodové komisi na invalidním vozíku, patří k nejznámějším z celého satirického románu. Dokonale totiž vystihuje hrdinovu nejednoznačnost. Je hloupý, naivní a absurdně poslušný? Nebo právě naopak vychytrale využívá pravidla a absurditu systému, ve kterém žije? Na tom se studenti Haškova díla nedovedou shodnout ani po více než sto letech. Ať už je pravda jakákoli, jako jediný si zachovává humor a svobodu ducha…

Zlatý dukát, který je dílem medailérky Ludmily Kracíkové, DiS., je věrnou reliéfní rekonstrukcí knižních ilustrací Josefa Lady. Averzní strana předkládá nejen Švejka, který jede na kolečkovém křesle a mává berlemi, ale také jeho posluhovačku – paní Müllerovou. Reverzní strana pak připomíná následky Švejkova konání, který byl poslán do nemocnice pro simulanty. Zde ho navštívila baronka von Botzenheim, kterou Čechova oddanost monarchii dojala natolik, že pro něj přichystala hostinu.

První dukát je zasazen do veselého sběratelského alba, které pojme ještě další dvě emise.