Pamětní stříbrná mince vydaná ke 100. výročí narození Beno Blachuta, standard - emise červen 2013 - orientační cena

Nominální hodnota : 500 Kč

Autor : Vojtěch Dostál, DiS

Materiál : 925 Ag, 75 Cu

Průměr : 40 mm

Síla : - mm

Hmotnost : 25 g

Provedení : běžná kvalita (standard)

Hrana : -

Limitovaný náklad : - ks

Emise : 5. červen 2013

Emitent : ČNB

Mincovna : Česká mincovna, a.s.

Tuto minci nabízíme také ve špičkové kvalitě (Proof) !!!

Poznámka :

Toto zboží čeká na svou ražbu. Chcete-li mít jistotu dodání tohoto titulu, neváhejte s objednávkou.

Objednávka je bez jakýchkoli záloh či předplatného. K úhradě objednaného zboží Vás vyzveme v dostatečném předstihu v době vydání.

Veškeré přijaté a potvrzené objednávky budou vyřizovány ihned po příslušné ražbě.

Emitent (výrobce) si vyhrazuje právo upravit cenu, náklad, technické parametry a datum emise mincí či medailí. Cena je pouze orientační. Může být upravena výrobcem dle pohybu cen drahých kovů na světových trzích.

Beno Blachut

(100. výročí narození)

    Jeden z nejvýznamnějších českých operních pěvců 20. století se narodil ve Vítkovicích v nemajetné rodině. Vyučil se ve vítkovických železárnách, kde pracoval jako kotlář až do roku 1933, kdy byl v důsledku hospodářské krize propuštěn. První zkušenosti se zpěvem získal v chrámových sborech ve Vítkovicích a v Zábřehu u Ostravy. Formální pěvecké vzdělání získal v letech 1935 až 1939 na Pražské konzervatoři u profesora Louise Kadeřábka. V té době již získával první sóla v Kühnově rozhlasovém Českém pěveckém sboru. Jeho nejvýraznější rolí se během tehdejší spolupráce s rozhlasem stalo nastudování titulní mužské role v Debussyho opeře Pélleas a Melisanda.

    Svůj jevištní debut prožil Blachut v prosinci 1938 v olomouckém divadle, kde ztvárnil postavu Jeníka v Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, a od další sezony zde získal své první stálé angažmá. Na prknech olomouckého divadla se Blachut setkal s Eduardem Hakenem, který se stal jeho divadelním kolegou i celoživotním přítelem. Během dvouletého působení v Olomouci stihl vytvořit osmnáct postav, jako byl např. Smetanův Vít v Tajemství a Ladislav ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni Leoše Janáčka, Princ v Rusalce Antonína Dvořáka či Gounodův Faust. V roce 1941 přestoupil do Národního divadla v Praze, kde zůstal v angažmá až do konce svého života.

    Již od počátku své kariéry Blachut získával nabídky ze zahraničí. Jako první přišla v roce 1941 nabídka angažmá z opery v Curychu, protektorátní úřady mu však nepovolily vycestovat. V roce 1948 s úspěchem vystupoval ve vídeňském Theater an der Wien, přijetí nabídky na dlouhodobější spolupráci z Vídně mu však následně znemožnil komunistický režim. Teprve od roku 1954 se směl účastnit uměleckých zájezdů s Národním divadlem či Českou filharmonií.

    Zpočátku svého působení v Národním divadle byl Blachut obsazován takřka výhradně do rolí v českých operách (výjimkou byla role kralevice v Královských dětech Engelberta Humperdincka v roce 1942), které dávaly prostor pro využití jeho měkkého a plného hlasu. Přestože se původně uplatňoval především v lyrickém oboru, jeho technická spolehlivost a dramatický projev mu umožnily ztvárňovat také role určené hrdinným tenorům. Zlomem v tomto smyslu bylo nastudování rolí Florestana v Beethovenově Fideliu v roce 1944 a především Smetanova Dalibora, kterého poprvé zpíval 18. září 1945. Neméně významná byla jeho ztvárnění postav v operách Zdeňka Fibicha (Ctirad v Šárce), Josefa B. Foerstera (Mánek v Evě), Karla Kovařovice (Kozina v Psohlavcích) a Leoše Janáčka (Boris v Kátě Kabanové, Albert Gregor ve Věci Makropulos, Filka Morozov v opeře Z mrtvého domu či Brouček ve Výletech páně Broučkových). V rámci cizího repertoáru se uplatnil mimo jiné v rolích Lenského a Heřmana v Čajkovského operách Evžen Oněgin a Piková dáma či Pierra Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru, dále jako Verdiho Otello a Radames v Aidě, Wagnerův Walter Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských a Erik v Bludném Holanďanovi, Leoncavallův Canio v Komediantech nebo Ondrej v Suchoňově Krútňavě. Ve druhé polovině 60. let postupně přecházel na role charakterního a komického oboru, kde zaujal mimo jiné jako učitel Benda v Dvořákově Jakobínu a Michálek ve Smetanově Čertově stěně. Kromě opery se Blachut věnoval také koncertní činnosti a interpretoval party v oratoriích a kantátách Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka či Ludwiga van Beethovena.

    Hlas Beno Blachuta byl z českých pěvců nejčastěji zachycován pro gramofonové a rozhlasové záznamy. Mnohé ze stěžejních rolí jeho repertoáru jsou zachyceny na kompletních nahrávkách Supraphonu a Československého rozhlasu, stejně jako jeho výkony v kantátových, oratorních a písňových dílech Antonína Dvořáka (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Večerní písně, Písně milostné) a Leoše Janáčka (Glagolská mše, Věčné evangelium, Zápisník zmizelého).

    Blachutova umělecká práce byla oceněna dvěma Státními cenami v roce 1949 a 1952. Roku 1958 mu byl propůjčen titul zasloužilého umělce a roku 1963 byl jmenován národním umělcem. V roce 1977 se stal zasloužilým členem Národního divadla. Beno Blachut zemřel 10. ledna 1985 a byl pohřben v rodinné hrobce na Vyšehradě vedle Antonína Dvořáka.

    Odkazu Beno Blachuta se věnuje Společnost Beno Blachuta, která byla založena v roce 2001.

Zdroj textu či obrazové části: internetové stránky ČNB